Minulý týden oznámil biatlonový reprezentant Honza Burian z Nového Města na Moravě na facebooku , že se rozhodl již nebýt součástí reprezentace a zároveň také skončit s vrcholovým biatlonem.
Po Gabriele Koukalové, která ve své knize „Jiná“ otevřela svoji duši a odhalila do základů život úspěšné vrcholové sportovkyně, je Honza Burian další biatlonový závodník, který upozorňuje na ne zrovna dobré poměry v tomto sportu.
„Za normálních okolností sice nesnáším srdceryvné výlevy na sociálních sítích, ale dnes budu v tomhle směru trochu pokrytecký a udělám výjimku. Po 15 letech mého sportovního počínání jsem se rozhodl již nebýt součástí reprezentace a skončit s vrcholovým biatlonem.
Za tu dobu se pro mě sport stal srdeční záležitostí, kvůli které jsem s radostí obětoval spoustu věcí. Po přechodu mezi dospělé jsem však zažil své nejhorší dvě sezóny v životě. S čistým svědomím mohu říct, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách. Ovšem v určitých situacích, a ve sportu to platí obzvlášť, bohužel nelze všechno urvat pouze vůlí a pílí.
Vztah sportovce a trenéra je něco, co já osobně považuji za jednu z nejdůležitějších součástí vrcholového sportu. Komunikace, vzájemná důvěra a zájem o názory druhého by měly být samozřejmostí a tvořit tak základní kámen úspěšného tréninku. Je proto velmi smutné, že je tento aspekt mnohdy zanedbáván a o to víc mě mrzí, že je tomu tak i v biatlonu na té nejvyšší úrovni. Reprezentační trenéři by se mohli učit v mládežnických klubech, jak se pracuje se sportovci, co všechno patří k práci trenéra a co k ní naopak nepatří. Není se čemu divit, když je dnes normální upřednostňovat na pozice trenérů nezkušené a bezproblémové na úkor zkušených, ovšem s názorem. Navíc spolu s arogancí a egoismem je to smrtící kombinace. Vrcholoví sportovci jsou v drtivé většině přemýšliví a inteligentní lidé, proto si myslím, že systém založený na principu “Drž hubu a krok” není tou správnou cestou. Rozhodně nechci zpochybňovat správnost systému, výsledky hovoří za vše a jsem rád, že je spousta sportovců úspěšných. Mám však na mysli jeho efektivitu, protože je ještě více sportovců, které systém doslova semele. Tento přístup si můžou dovolit velmoci jako je Rusko, Norsko nebo Německo, ne však země s relativně malou základnou a velkými ambicemi. A hlavně je to škoda pro samotné sportovce, kteří obětují mnoho práce, aby s nimi bylo zacházeno jako s věcí.
Není úmyslem tuto úvahu vnucovat, ale pouze potřeba vyjádřit se...
Nikdy jsem nepatřil k těm nejlepším. Dosáhnul jsem však pár úspěchů, na které jsem hrdý a za které vděčím mým juniorským trenérům, rodině a hlavně dědovi.“
Za tu dobu se pro mě sport stal srdeční záležitostí, kvůli které jsem s radostí obětoval spoustu věcí. Po přechodu mezi dospělé jsem však zažil své nejhorší dvě sezóny v životě. S čistým svědomím mohu říct, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách. Ovšem v určitých situacích, a ve sportu to platí obzvlášť, bohužel nelze všechno urvat pouze vůlí a pílí.
Vztah sportovce a trenéra je něco, co já osobně považuji za jednu z nejdůležitějších součástí vrcholového sportu. Komunikace, vzájemná důvěra a zájem o názory druhého by měly být samozřejmostí a tvořit tak základní kámen úspěšného tréninku. Je proto velmi smutné, že je tento aspekt mnohdy zanedbáván a o to víc mě mrzí, že je tomu tak i v biatlonu na té nejvyšší úrovni. Reprezentační trenéři by se mohli učit v mládežnických klubech, jak se pracuje se sportovci, co všechno patří k práci trenéra a co k ní naopak nepatří. Není se čemu divit, když je dnes normální upřednostňovat na pozice trenérů nezkušené a bezproblémové na úkor zkušených, ovšem s názorem. Navíc spolu s arogancí a egoismem je to smrtící kombinace. Vrcholoví sportovci jsou v drtivé většině přemýšliví a inteligentní lidé, proto si myslím, že systém založený na principu “Drž hubu a krok” není tou správnou cestou. Rozhodně nechci zpochybňovat správnost systému, výsledky hovoří za vše a jsem rád, že je spousta sportovců úspěšných. Mám však na mysli jeho efektivitu, protože je ještě více sportovců, které systém doslova semele. Tento přístup si můžou dovolit velmoci jako je Rusko, Norsko nebo Německo, ne však země s relativně malou základnou a velkými ambicemi. A hlavně je to škoda pro samotné sportovce, kteří obětují mnoho práce, aby s nimi bylo zacházeno jako s věcí.
Není úmyslem tuto úvahu vnucovat, ale pouze potřeba vyjádřit se...
Nikdy jsem nepatřil k těm nejlepším. Dosáhnul jsem však pár úspěchů, na které jsem hrdý a za které vděčím mým juniorským trenérům, rodině a hlavně dědovi.“
(kp,sportovnilisty.cz,foto:FB Honza Burian)
